Tak se prý musíme rozhodnout, zda budeme muslimy. Tedy muslimy se případně staneme až za tři generace, ale rozhodnout se musíme už teď. Toto a řadu dalších pozoruhodných tvrzení se můžeme dočíst v rozhovoru, který poskytl deníku Právo spisovatel (respektive „historik a spisovatel“) Vlastimil Vondruška (Právo, 9. 1. 2016: Pokud islám ovládne Evropu, bude to kvůli naší slabosti, ve zkrácené podobě online: http://www.novinky.cz/domaci/391360-historik-vlastimil-vondruska-pokud-islam-ovladne-evropu-bude-to-kvuli-nasi-slabosti.html). Rozhovor už stačil vyvolat zájem Bohumila Doležala, jeho glosu doporučuji: http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs3410.html.
Pan Vondruška je evidentně konzervativec, který nemá rád Evropskou unii. To není ostatně nic neobvyklého, lásku k EU nemáme nikde předepsanou, ovšem jak už to u českých euroskeptiků bývá, nešetří razantními hodnoceními, aniž by se obtěžoval doložit je fakty: „kdyby se toto (tj. migrační krize – pozn. JP) stalo před třiceti lety, kdy existovaly národní státy, k ničemu podobnému nemohlo dojít“. Takové tvrzení možná obstojí v nějaké retrospektivní sci-fi, nikoli ovšem ve vážně míněném, byť pouze publicistickém, textu. Každý, kdo vstupuje do veřejného prostoru, by měl dodržovat elementární úctu k faktům a odlišovat svá přání od reality. To ovšem dělá panu Vondruškovi zjevně problémy. Jinak by nemohl tvrdit, že „nejméně po dvě generace se budou (imigranti – pozn. JP) učit našim jazykům a návykům.“ To asi spíš bude záviset na tom, zda se budou koncentrovat do uzavřených komunit nebo zda se rozptýlí mezi většinovou společnost, takže na tom značnou zásluhu budeme mít právě tato většina. Nebo pan Vondruška ví, jaký bude další vývoj? Viděl někdy chlapečka nebo holčičku z Vietnamu nebo i z Předního východu ve věku 3-5 let a zažil jejich schopnost adaptace do „většinové“ společnosti? Já ano, pár jich chodilo a chodí s mými dětmi do školky. Adaptují se hodně rychle. Školku zatím do povětří nevyhodili.
Pan Vondruška podle svého životopisu naposledy publikoval odborný text v roce 1989 (Pozůstatky tradičních pověr a zvyků spojených s chovem skotu na severozápadní Šumavě v 1. polovině 20. století. In: Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy I., 1989, s. 88 – 101), přesto se neváhá označovat jako historik a zaštiťovat se autoritou, která z tohoto statusu pramení. Nic proti užívání historických analogií, ale musí být korektní. Mezi takovéto spekulativní předpovědi patří i názor že „dříve nebo později si sunnité a šíité začnou vyřizovat účty i tady.“ Problémů s multikulturním soužitím je v Evropě celá řada (např. spory mezi Turky a Kurdy v Německu), ovšem tento typ konfliktu se nikdy nestal v Západní Evropě nějak důležitým. A u nás, s našimi cca 10 000 muslimy? A necelými dvěma stovkami uprchlíků držených v „detenčních zařízeních“? Na základě čeho pan Vondruška své tvrzení předkládá? Spíš straší.
Pan Vondruška se hlásí ke křesťanství. Ačkoli jsme „ve velké míře ateistická společnost, naše postoje k životu a k smrti vycházejí z křesťanství“. Ovšem zase to nemíní s tím křesťanstvím nijak přehánět. „Diskuse o naší budoucnosti by měla křesťanskou tradici respektovat. Současně je třeba vnímat přírodní logiku a tou je hierarchie odpovědnosti“. Tato „přírodní logika“ ovšem není nic jiného než sociální darwinismus. Neboť, jak připomíná titulek rozhovoru: „pokud islám ovládne Evropu, není to chyba islámu, ale naše. Buď jsme dostatečně silní, a dokážeme se ubránit, nebo nejsme, a pak tady nemáme co dělat.“ Takže právo na existenci mají jenom silní, slabí budou v logice přírodního výběru odstraněni (a ještě si za to budou moci sami – neměli být slabí). To už ale není jen konzervativní názor, to je ryzí fašismus. S touto tezí zcela souzní jeho mínění o evropských hodnotách. „Evropa v podstatě nemá za co bojovat. Společné evropské hodnoty nikdo nedefinoval, pokud nepočítám plytké fráze, které prostí lidé nechápou a nepřijali je“. Člověk, který si myslí, že slabí nemají právo na existenci, a jak plyne z jeho rétoriky, který nevěří ani zastupitelskému systému (my, prostý lid x vládci), pochopitelně nebude adorovat evropské hodnoty založené na rovnosti a svobodě pro všechny. Populistických generalizací a brnkání na plebejskou notu najdeme také řadu („Lidé mají smysl pro realitu často větší než panovníci“).
Pan Vondruška o sobě v jednom ze svých článků tvrdí: „mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem“ (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Spisovatel-Vlastimil-Vondruska-Spatne-me-vychovali-aneb-O-vlastenectvi-a-vlastizrade-408885). Pevně věřím, že být Čechem a vlastencem znamená něco jiného. Být Čechem znamená být Evropanem. Znamená to věřit v osvícenské hodnoty pokroku, rovnosti, svobody a v křesťanské hodnoty lásky a soucitu. To je naše historie, to je naše identita. Ale záleží to samozřejmě na nás. Nenechme si ty pojmy ukrást, panem Vondruškou, ani nikým jiným.